Historie

Tři století spojnice břehů Vltavy

Řeky města rozdělují, ale i spojují. Lidé s těmito tepnami žili v úzkém spojení od nepaměti. I naše Vltava je touto tepnou a symbolem Prahy. Jezdíme z jednoho jejího břehu na druhý, procházíme se po náplavkách, využíváme ji k odpočinku a rekreaci. Místo, kde dnes stojí Barrandovský most, je spojnicí břehů odedávna. Už před třemi stovkami let tady při obléhání Prahy nechal pruský král Fridrich II. postavit pontonový most. Po první světové válce dokonce vznikl velkorysý projekt dvou mostů nad sebou. Tenhle „dvoupatrák“ měl v „přízemí“ spojit Hlubočepy s Braníkem a „o patro výše“ Dívčí hrady s Kavčími horami. Na začátku druhé světové války už existovalo neuvěřitelných 21 záměrů, jak zde Vltavu přemostit. Ale to už se přešlo k řešení jediného mostu. Některé modely počítaly i s navazujícími tunely pod Barrandovskými terasami.

V srpnu 1976 nakonec město vybralo variantu šikmého přemostění. Přípravy se rozběhly v květnu 1978 a první auta po jižní polovině mostu přejela zhruba pět let poté. Celý most pak byl pro Pražany slavnostně otevřen 3. listopadu 1988. Celková částka na postavení Barrandovského mostu činila 483 milionů československých korun.

Zdroj fotografií: Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a.s.

Symbolem Barrandovského mostu se stala Rovnováha – umělecké dílo akademika Josefa Klimeše

Ne každý si uvědomuje, že jsme obklopováni hodnotnými uměleckými díly – kvalitní architekturou, malířskou a sochařskou výzdobou… Ve shonu všedních dní míjíme všechna tato umělecká díla, aniž bychom si uvědomili jejich výjimečnost. Pamětní desky s podobiznami, pomníky, domovní znamení a sochy v parcích jsou pro nás vlastně samozřejmostí.

Betonová plastika s názvem „Rovnováha“ je z roku 1990, vznikla pro Barrandovský most. Rozpětí je 15 metrů a výška 6 metrů, celá hmota spočívá na soklu o ploše jen o málo větší než 1 čtvereční metr.

Koncem osmdesátých let se připravovala stavba Barrandovského mostu – tehdy se měl jmenovat most Antonína Zápotockého. Stavbou byla pověřena skupina inženýrů s architektem Filsakem, který měl dát stavbě umělecký ráz. Právě architekt Filsak přizval Josefa Klimeše, aby pro most vytvořil sochu.

Místo sochy prezidenta

Na mostě měla původně být socha prezidenta Zápotockého, architekt si ale ještě za bývalého režimu dokázal vyjednat vlastní volbu sochařské výzdoby.

O tom, jak nápad i samotná socha vznikaly, vypravuje autor Rovnováhy, akademický sochař Josef Klimeš:

„K tomu mě přivedlo vyjádření těch inženýrů, kteří stavěli ten most, tehdy ještě Most Antonína Zápotockého – tým inženýrů a architekt Filsak, aby tomu dal výtvarné prvky – umělecké dílo, nejen stroze technický. Ten si přizval mě, jako autora sochy nějaký. Původně to měl bejt Most Antonína Zápotockýho a měl tam bejt Zápotockej jako figura. Ale z toho jsme se vyzuli, Filsak to uměl domluvit. Ti architekti mi říkali, že nejtěžší u toho mostu je, aby unesl sám sebe. Ať po něm jede cokoliv –  tanky, náklaďáky, to je bezvýznamný, poněvadž hmota toho mostu je tak mohutná, že je nutný, aby se ty oblouky samy unesly. Takže já jsem měl dojem, že je to taková rovnováha hmoty – zátěž a ta klenba, která to drží. A Rovnováha jsem to nazval, až když už to bylo hotový. V principu ale jde o jakousi rovnováhu, je to vyklenutý, zapuštěný do pilířů a tím je to samonosný.

Dílo, na které není vzorec

Josef Klimeš vzpomíná i na náročnou technickou proceduru, která provázela zapuštění plastiky do země a její instalaci v přímém kontextu s názvem tohoto díla:

U tohoto mostu ještě byl svízel, poněvadž ta řeka nanesla mohutný vrstvy písku a drobnýho štěrku za geologickej věk, co tam voda přinesla. Oni vykopali jámu, 80 m hlubokou, museli se dostat až na pevnej kámen v podnoží. Protože na písku nemůžou stavět pilíř, ten by uhnul. Takže vykopali obrovskou hmotu, která ale měla jenom přes metr v průměru – takže to byla vlastně taková špejle betonu v písku. Ta socha na tom musela bejt v rovnováze, protože kdyby měla těžiště mimo základnu, tak by měla tendenci se naklánět nebo se dokonce zřítit.

Dělat volnou sochu – na to není vzorec, to se nedá nijak udělat. Takže já jsem to dělal čistě od oka. Aby byl pilíř rovnovážně zatíženej na všechny strany. Název měl bejt poetickej, ale nakonec je vlastně stroze funkční, jak to bylo nutný udělat.

Druhej velkej problém byl zvětšit to. Ta socha je veliká, má rozpon 15 metrů, model, kterej jsem udělal ve hlíně a potom do sádry, tak ten měl asi metr. To znamená zvětšit to 15 krát, to by ty diference strašně narostly. Ti inženýři, a to se můžu trošku chlubit, říkali „To nejde, to nelze udělat“, já jsem říkal „tak já vám to předvedu“. Oni chtěli dělat počítačově body v prostoru – ovšem jak ten bod v prostoru zafixovat, když tam nic není? Já jsem si udělal v tom modelu perspektivně 3 řezy po délce tý sochy, ty řezy jsem sklopil a udělal jsem profil toho řezu v tý soše a měl jsem to na rovině, ovšem na jedný části to vybíhalo v nějakym místě, na druhý zase naopak.. přesto se dávaly fošny, to už bylo šalování, a těm profilům vyřezanejm z perspektivy se říká „lajéry“, česky jako „model křivky, která určuje tvar“. To je složitý… Udělalo se šalování, fošny byly přiříznutý, třeba do špice, aby to dalo strukturu tomu betonovýmu odlitku, aby ho to obohatilo. Pak přijely ty mixy, co se točej s tim betonem, těch tam byla fronta, a ty tam valily tu směs. Technickej problém, velmi důležitej, byl, aby se ten šalunk nevyvalil, poněvadž v tom tekoucim betónu jsou strašný tlaky. To je vysoký 6 metrů, a na rozpon 15 metrů, tak u dna to je děsivej tlak, takže tam se dávaly dlouhý pražce dubový. Tak se to muselo to všecko jakoby zaobalit, zpevnit ta forma, aby to ten tekutej beton nevyvalil. To byla záležitost inženýrů, a to udělali perfektně. Inženýři řekli jak, a tesaři a svářeči to provedli perfektně, že se to vůbec nehnulo. Pak se to zaleje a měsíc to je v tom šalunku, pak s obavama se to pozuráží ten šalunk, a všechno bylo v pořádku. Což je technickej opravdu výkon ohromnej. Tak velkou hmotu vylejt řídkym betonem, aby to nikam neuteklo. Dokonce bylo nutný to kotvit k zemi, aby ten tekutej beton celý šalování nezvednul a nevytekl spodem, strašný nervy…

U toho se mi dost vyplatil můj zájem o deskriptivu.

Důležitý věci byly teda dát tu váhu do těžiště, aby to nevybočovalo z pylonu, potom to zvětšení z toho patnáctinovýho modelu a potom zajistit tu formu, aby se nerozlítla – tyhle tři momenty byly zásadní.

Navzdory osudu

Komunisti psali, že to je mrhání materiálem, kterej je nedostatkovej. Opozice psala, že to je bolševická megalománie. Čili oba tábory se shodly, že se to nemělo dělat. Pravda je, že v dnešní době by to nebylo možný udělat,“ popisuje paradoxní úděl díla jeho tvůrce a to nejenom v souběhu politicky i sociálně přelomových let po roce 1990.

Dnes je tato plastika zastíněna velkoformátovými reklamními billboardy, které jsou zasazeny necitelně do velmi těsné blízkosti. Na tento nešvar, kdy je město zahlcenou reklamou, upozornila mimo jiné také umělecká skupina Fröhlich – Mladý – Šimánek – Turner. Na podzim roku 2012 provedla tato skupina umělců akci s názvem „Osvícení“, kdy aktéři za noci vyšplhali na billboard a reflektory, původně osvětlující reklamu, nasměrovali na přilehlou plastiku. Během několika minut tak „zmizela“ reklama a Rovnováha vynikla v celé své kráse.

Josef KLIMEŠ

15. 1. 1928 Měřín – 12. 1. 2018 Praha. Český sochař

V roce 1947 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Poté pokračoval ve studiu na Karlově univerzitě, obor Dějiny umění a estetika. Soukromě modeloval u profesora Karla Lidického. V letech 1949 až 1954 pracoval na Akademii výtvarného umění v ateliéru Jana Laudy.

V letech 1954–6 absolvoval vojenskou službu. Po skončení základní vojenské služby pracoval pro zavedené sochaře a následně se stal jedním z autorů realizace českého pavilonu na výstavě Expo 58. Mezi lety 1960 a 1970 působil ve skupině Etapa. V roce 1991 se stal členem spolku výtvarných umělců Mánes. Od roku 1994 do roku 1997 působil jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT.